DĚTI A SMRT 

Doprovázení dětí, kterým někdo umírá či zemřel, jsou součástí práce v hospici.

1. Holčička, které umírala maminka, přišla s babičkou.

Než jsme šly za maminkou do pokoje, popsala jsem ji jak to tam vypadá, jak vypadá maminka a mluvily jsme o tom, co ona ví o maminky nemoci.

Když jsme přišly do pokoje, nabídla jsem, že může mamince říct to, co by jí řekla, kdyby maminka odjížděla na dalekou cestu.

" Mami, ať se ti tam líbí."

2. Chlapce, kterému umírala babička, která pro něj byla pečující osobou, jsem nechala nakreslit obrázek, který nám pomohl porozumět, co chlapec prožívá.

Na obrázku byl příběh dítěte, které dal dospělák na strom a odešel. Dítě nedokázalo seskočit, vylezlo výš a zavolalo: pomooooc. Dospělák se vrátil, přistavil žebřík a řekl: už to nedělej.

Ptala jsem se chlapce, co by on potřeboval od dospěláka namísto věty: už to nedělej?

"Potřebuji, aby jsi už neodcházel."

Díky tomu jsme mohli mluvit o strachu z opuštění, o osobách v jeho životě, na které se nyní může obracet, i o schopnosti říct si o pomoc.

3. S dítětem, kterému umíral blízký člověk, jsme pomocí pastelek pojmenovávali pocity, které nyní má a přiřazovali jim barvy.

Hnědou chlapec spojil s obavami. Čeho se obáváš? "Že už to nikdy nebude jako dřív."

Žlutá pak poskytla povídání o jistotách, které zůstanou a o tom co mu přináší radost bez ohledu na blízkost druhého člověka.

Děti vědí, jsou intuitivní a rozumí... Nepodceňuj je, nezachráňuj je, jen vytvoř prostor klidu a bezpečí pro jejich otázky a pocity.

KŘIVDA 

Klientka sdílela na sezení pocit křivdy, kdy její maminka, která již zemřela, celoživotně upřednostňovala starší sestru.

Otec sestry opustil rodinu, pak se narodila klientka, jejíž otec starší sestru adoptoval. O tom se nikdy nesmělo mluvit.

Mapovaly jsme příběh maminky: maminka byla jako miminko odložena svou matkou a vyrůstala u adoptivnich rodičů. O tom se rovněž nesmělo mluvit.

Nabídla jsem klientce ať se zkusí na maminku podívat jako na odložené dítě a chytit pocity, které takové dítě má: opuštění a přesvědčeni: nejsem dost dobrá, když mě matka odložila.

Díky tomu se klientce rozkryla dynamika toho, co působilo v ženské linii jejich rodiny.

Maminka se pod vlivem tohoto přesvědčeni snažila být vždy dokonalá, protože to považovala za jediný způsob jak získat lásku. To požadovala i po své mladší dceři, dokonalost.

U starší dcery působil pocit opuštění, který prožila matka jako dítě a který promítla do starší dcery, jejíž otec odešel. Kompezovala tak na dceři to, co chybělo jí, ošetřovala tak svůj dětský pocit a zároveň ji chránila před pravdou, protože pravdu, že byla opuštěna matkou sama nikdy nepřijala.

Dvě dcery zhmotnily její dvě části, trauma a jeho ochranu, pocit opuštění a perfekcionismus jako způsob, jak získat hodnotu.

Když dcera porozuměla této dynamice, ulevilo se ji. Pochopila, ze chování matky nemělo nic společného s její hodnotou, ale s křivkou, která v životě matky působila.

SNY jak porozumět významu snů z pohledu psychoanalýzy, 3 příklady z praxe:

KABELKA

Klientka měla sen, že odložila na lavičce kabelku, která se ztratila.

Co pro vás znamená kabelka?

Osobní věci, identita.

Sen potvrdil, že klientka ztrácí svoji identitu v partnerském vztahu. Upřednostňuje pocity partnera.

Klientka zvažuje rozchod, vypráví, jak se k ní partner nechová hezky.

Upozorňuji, že kabelku odložila ve snu ona. Rozchod není řešením, pokud se nenaučíme ve vztahu zůstat u sebe a svých pocitů, namísto upřednostňování pocitů partnera.

“ Bezohledný” partner nás učí zohlednit sebe.

LOĎ 

Jsou sny, které zrcadlí téma klienta, viz. předchozí příspěvek a pak sny, které odraží klientův vývoj:

S klientkou jsme pracovaly na vztazích v rodině. Během terapie se jí zdál sen, který ukázal na to, jak se klientka posouvá v nabývání vlastní síly.

Jsme s rodinou na ostrově a máme se vracet domů. Vim, ze loď ztroskotá a tak se rozhodnu zůstat.

Když ostatní odpluli, zjišťuji, že to na ostrově není tak hrozné, jak jsem si myslela.

Volá mi máma, že prý kdyby věděla, že jsem tam zůstala, zůstala by se mnou.

1. Klientka je již více sama za sebe, osamostatˇnuje se od původní rodiny, zůstává na ostrově.

2. Klientka se již stará o své bezpečí namísto záchrany svých blízkých.

3. Zjišťuje, ze její strach z osamostatnění byl větší, než odpovídá skutečnosti.

4. Klientka se více sblížila s matkou, jejich vztah se proměňuje, to se objevilo v závěru snu - telefonát matky z lodi.

VÝCHODISKO

A jsou sny, které namísto problému či vývoje ukazují řešení. Do třetice příklad analytického přístupu práce se sny:

Klientce, která řeší svoji submisivni roli ve vztahu se zdál tento sen:

Jsme s přítelem mezi lidmi a on laškuje se ženami. Říkám, že je mi to nepříjemné a odcházím. V tom se na mě otočí slečna, se kterou i v reálném životě mám problém a říká: já ti rozumim.

Ptám se klientky, čím ve snu způsobila, že se ze sokyně stal spojenec?

Tím, že se o sebe postarala, vyjádřila své pocity a odešla ze situace, ve které ji nebylo dobře.

V reálném životě doposud dělala, ze ji laškování přítele nevadi, zůstávala a trpěla.

Sen ukázal, co klientka potřebuje změnit ve svém chování, aby se cítila dobře.

Tím se může změnit i chování jejího partnera k ní.

TRAUMA JAKO ZDROJ 

Pokud terapeut s klientem začne zpracovávat trauma, je potřeba jít krok za krokem a zároveň vytvářet bezpečný prostor.

Jedním z přístupů jak pracovat s Traumatem je navázání kontaktu s traumatizovanou částí, avšak v přítomnosti dalších částí tak, aby vznikl podporující obraz.

Příklady kontaktu s traumatizovanou části:

1. Když klientka začala navazovat kontakt s traumatizovanou částí, viděla ustrašenou holčičku za záclonou. Doporučila jsem jí, ať si sedne, aby ta malá neměla strach z té velké a ať se na ni jen dívá.

Po chvíli holčička odhrnula záclonu a přiblížila se.

Klientka měla možnost ji říct pár slov, po kterých ta malá povyrostla a zklidnila se. Traumatizovaná část tak poskytla informaci, že potřebuje pozornost a bezpečí.

2. Traumatizovaná část klientky cítila vztek, který si klientka nedovolí v životě projevit a tak ji chybí energie. Tato část klientce přinesla informaci, že potřebuje vztek vyjádřit, na dotaz jak, začala její část boxovat. Když klientka stála v přežívající části, vybavilo se jí, že má doma červenou blúzu, kterou vždy když si ji chce vzít, tak ji odloží s pocitem, že to je moc... Červená barva jako symbol vzteku krásně potvrdila toto téma a tak si klientka našla další způsob, jak se s energií vzteku spojovat krok za krokem.

3. Klientce, se kterou jsme procházely čtyřmi částmi nezbytnými pro práci s Traumatem, se ukázalo téma strachu z mužů. V okamžiku kdy stála na traumatizované části ji zazvonil telefon a volal ji dávno zapomenutý kamarád, se kterým se kdysi cítila ohrožená. Náhoda? Za mě synchronicita, kterou opakovaně zažívám díky této práci.

Když se stane z traumatu ZDROJ, obdrží člověk DAR.

VÝSADNÍ POZICE

Další zakletí, které spočívá v tom, že se dítě ocitlo ve vztahu s jedním z rodičů, kde má výsadní pozici. Vytváří tak koalici a tím vylučuje druhého rodiče.

Tato pozice je past, dítě má výlučné postavení za to, že je rodiči k dispozici, naplňuje jeho potřeby a očekávání, což nerozpoznává.

Jde o zneužití dítěte, které tuto past prohlédne většinou ve chvíli, kdy milovaný rodič odejde od rodiny k jinému partnerovi.

A nebo ve chvíli, kdy se mu tato dynamika opakuje v partnerských vztazich.

Provází ho pocit zrady a opuštění.

Zároveň je to moment, kdy si může srovnat vztah s rodičem, kterého v rámci koalice vyloučil, přiblížit se mu, porozumět.

Moment, kdy se může osvobodit od plnění očekávání druhých lidí pro svůj život.

POKLAD

Zakletí je životní scénář, vycházející z přesvědčení naší původní rodiny.

Tak se ocitáme v roli oběti, viníka, Popelky nebo zachránce.

V tomto scénáři jsme nesvobodní, neboť není naši pravou podstatou.

Může se ale stát cestou ke svobodě, k sobě samému, pokud ho rozpoznáme. Cesta opouštění rolí je cestou ke své pravé podstatě.

Pohádky nevypráví o nalezení romantické lásky, ale právě o cestě k sobě, kdy princ a princezna jsou animus a anima, naše dvě vnitřní části, jejichž úzdrava je zakončena symbolem svatby prince a princezny.

V každém scénáři je ukrytý poklad.

DOPIS Z NEBE

Při své práci v Hospici svatého Lazara si občas vytvářím nástroje, které mohou pomoci provést umírající odcházením a pozůstalé truchlením. Jedním z nástrojů je DOPIS Z NEBE.

Můj milý, moje dráha,

vidím tě jak pláčeš, jak bojuješ, jak se směješ, jak tvoříš.

Vidím tě a zůstávám v klidu ať se děje cokoliv, protože už vím, že vše je láska.

Už netoužím, netrpím, nezávidím, vždyť sám jsem vším.

Ještě se trápíš, že něco mělo být jinak? Že ses měl/a víc snažit, něco neudělat nebo naopak udělat? Vyslovit?

Není co odpouštět, vše je tak, jak má být a co bylo, mělo se stát. Děkuji ti.

A pak je tu tvůj strach ze smrti.

Smrt není zlá a umřít není strašné.

Bláhový/á jen se vrátíš odkud jsi přišel, požehnaný do požehnání, láska do lásky.

Až přijde smrt usmívej se, roztáhni křídla a vzlétni, proměň se v kapku a staň se řekou, buď listem a nech se nést větrem, tmou co promění se ve světlo když svítá.

Ale teď ještě chvíli žij.

A jaký vzkaz z nebe byste potřebovali, chtěli dostat vy?

TROJÚHELNÍK

Milostný trojúhelník, v naší společnosti nazývaný nevěra, léčí všechny zúčastněné.

Často zde působí dynamika rodič dítě, kdy jeden z partnerů je v dětské pozici a je s ním jako s dítětem zacházeno. Dále zde působí například nerovnováha v dávání a přijímání mezi partnery, první láska, u které zůstalo srdce jednoho z partnerů a nebo zapletení z původní rodiny.

Milenka či milenec v trojúhelníku zase mohou být v zajetí strachu z blízkosti nebo strachu ze závazku a tak se ocitají v trojúhelníkových vztazích, které jsou pro ně v tomto smyslu bezpečné.

Trojúhelník tedy nevzniká jen tak, každý kdo se v něm ocitl má své téma, které se touto situací otevírá a stává se příležitostí něco pochopit, změnit, vyléčit.

POHŘEB nebo OSLAVA?

Pohřeb je slovo, které máme spojené s negativním truchlením a proto od pozůstalých slýchám: “už abychom to měli za sebou” a nebo “my ho dělat nebudeme”.

Koná se týden po úmrtí a stává se většinou společenskou povinností.

Rozloučení může proběhnout kdykoliv a může být OSLAVOU ŽIVOTA toho, kdo odešel.

A jak může taková oslava vypadat?

Rozloučení je možné udělat na místě, které měl náš blízký rád. Hory, řeka, zahrada…

Parte barevné, doplněné fotografií či básní, pojaté jako pozvánka na tuto slavnost.

Řeč formou osobního vzpomínání rodiny a přátel, namísto neosobního projevu zaměstnance pohřební služby.

Hudba, kterou máme spojenou s životem zemřelého, doplní tento okamžik, stejně tak jako dress code, který opravdu nemusí být černý a přesto zachová důstojnost.

Květiny mají svoji symboliku a tak mohou podtrhnout význam toho, co chceme sdělit.

Oslavu lze zakončit rituálem, který nám pomůže uctít a propustit. Zapálení svíček, zasazení stromu, napsání vzkazů, které jsme nestihli blízkému říci.

Naši rodinu čeká příští měsíc rozloučení s tetou, která zemřela v zimě. S odstupem času můžeme rozloučení, uctění a vzpomínání uskutečnit v duchu oslavy jejího života, na kterou jsme natěšeni a kterou jsme si ušili na míru

A jaké zkušenosti a nápady máte vy?

TAJEMSTVÍ

Je tajemství, které je mystériem, pokorným stavem před věcmi, jež nelze obsáhnout rozumem.

A pak je tajemství ve smyslu utajení pravdy. Jde o rodinná tabu, která ač nevyřčená působí a hlásí se na světlo v podobě nepříjemných symptomů.

To, že zemřel někdo velmi mladý, že dítě má jiného otce, než v rodném listě, že babička měla první lásku a tam zůstalo její srdce, nebo že strýc byl homosexuál a tak byl vyloučen z rodiny jakoby neexistoval.

Hlava to neví, ale duše rodiny to ví a touží po vyrovnání.

Tajemství jako mystérium je třeba přijmout.

Tajemství ve smyslu utajení, je potřeba přinést na světlo s důvěrou, že vše, co je pravdivé, je v pořádku a má své místo.

Takto zjevené tajemství přináší na chvíli rozruch, ale nakonec úlevu a zdraví.

CELISTVOST

S egem nelze bojovat, ego je třeba rozpouštět.

Ego se rozpouští tím, že přijímám sebe samu/samého ve všech podobách a toto přijímání mi umožňuje mít odvahu všechny své podoby vidět.

Oddělené části, které jsem odmítl/a se tak znovu integrují a tvoří celek.

To je celistvost.

A taky láska.

MILENKA

Imaginace je další terapeutickou metodou, kdy terapeut jako průvodce vede klienta k setkání se se svým vnitřním světem, s vnitřní moudrostí.

Tak se lze setkat se silovým zvířetem, vnitřní milenkou, vnitřním dítětem, moudrým starcem, animou či animem.

Je možné vejít v dialog s těmito částmi, získat od nich cenné informace, rady, dary i směr dalšího učení.

Například vnitřní milenka jedné klientky ukázala, že k ní žena zatím nemá přístup a že se ji dá poznat, pokud se o ni začne zajímat. V tu chvíli, kdy klientka projevila zájem, dala jí milenka poznat energii, která ženě chybí v kontaktu s muži . Klientka vnímala, že její vnitřní milenka je ženou, která je dobývána.

Tato energie byla u klientky zablokovaná, byla naučená být pro otce kámoš.

Díky setkání s vnitřní milenkou se začalo probouzet její ženství, doposud byla více v mužské energii.

Na závěr dostala od této své části darem květinu.

Imaginace je tvořivý proces, který umožňuje objevit naši vnitřní krásu a moudrost.

PŘEPIS

Přepis limbickeho otisku je další metou, jak lze léčit trauma. Limbický otisk je uložení emočně nabitých událostí, které mají vliv na naše vztahování se ke světu.

Základním nástrojem přepisu je představivost, odvaha dovolit si tvořit, odvaha spojit se se svými potřebami.

Terapeut provází klienta v meditaci novou vnitřní zkušeností, nabízí novou možnost prožít své početí, spočívání v děloze, narození do láskyplného prostředí s ideálními rodiči, kojení u matčina prsu, oslavu narozenin, dospívání i první lásku.

Klient tvoří nový obraz tak, jak to cítí, jak to potřebuje, jak to chce.

Cílem není vytvořit si ideální svět, ale dosytit své potřeby a z této pozice integrovat traumatické zkušenosti.

A jakou událost byste si vy rádi přepsali?

PŘESVĚDČENÍ

Je převzatý názor, který se zrodil ve chvílích, kdy jsme uvěřili tomu, kdo nad námi měl moc.

Přesvědčení mohou být rodová, působí jako zkušenost předchozích generací.

Tak například jedna klientka se i po dvaceti letech obviňovala za své dvouleté období, kdy v nácti letech utekla z domova a pak strávila nějaký čas ve výchovném ústavu. Přestože se znovu zařadila do běžného života, a přestože je to již dlouhá doba, pocit viny ji bránil v navazování vztahů, nikoho k sobě nepustila.

Když vyprávěla svůj příběh, bylo patrné, že pocit viny vznikl dávno předním, když byla dítě.

Období “kdy zlobila” dávalo její mysli odpověď, jak pocitu viny porozumět, ale zároveň její vinu posilovalo.

Osvobozování se od přesvědčení jsem vina, jsem špatná, začalo v okamžiku, kdy jsem ji nabídla, že v celém jejím životě, kde převládá pasivita, mi toto období přijde jako jediné, kde se o něco pokusila a že se na toto období může podívat jako na první pokus o úzdravu.

Tento okamžik ji umožnil nový pohled na svůj dosavadní scénář a nastartoval touhu se postavit za sebe a odložit vinu.

Odkrýt přesvědčení můžeme i přes své tělo. Zaměřte se na místo v těle, kde cítíme tlak, nepohodu, nepříjemný pocit a zeptejte se: jaké přesvědčení se zde skrývá?

OBRAZY

Očima dětských traumat nosíme v sobě obrazy o naší rodině, o sobě, o světě. Tyto obrazy nás udržují v kruzích, zranění se opakují, jsme zacykleni.

Konstelace rodinných systémů jsou jedním z prostředků, kdy díky této metodě vznikne v srdci klienta nový léčivý obraz, který působí zpět do rodiny a života klienta a který umožňuje žít nový příběh.

Díky za další výcvikový blok u mistr Bhagat, Shangrila centrum.

Díky za skvělou partu lidí.

Díky za to být svědkem toho, jak se bolest mění na radost a lásku.

Každý jsme si přinesl svůj příběh a svoji bolest a každý si odnášíme nový obraz a vděčnost.

VELKÝ OTEC bezvýznamný syn

Tato konstelace vychází z nastavení otce, který svoji mužskou energii používá agresivním způsobem v podobě ponižování, kritizování a trestů. Vytváří atmosféru strachu, je rodinným zákonem a má neomezenou moc.

Synovi pocity jsou strach, stud a vina.

Úkolem syna v této konstelaci není být pro otce dobrým synem a dosáhnout jeho požehnání, neboť sama podstata této konstelace je o tom, že ať syn udělá cokoliv, je to vždy v očích otce nedostatečné. Snažení se je jen cestou k dalšímu zklamání.

Úkolem syna je sám sobě udělit právo na existenci, dát význam svému životu bez otcova požehnání.

PŘECHODOVÝ OBJEKT 

Přechodové období je čas, kdy zdoláváme nějakou překážku, výzvu, přerod. Je to náročný úsek, který vyžaduje určité dovednosti, podporu či znalosti a pokud je nemáme k dispozici,můžeme být zaplaveni strachem, nejistotou a úzkostí.

Přechodový objekt slouží jako pevný bod, do kterého můžeme umístit vlastnosti a schopnosti, které potřebujeme, abychom tímto obdobím prošli, někdy doslova toto období přežili.

Posloužit může určitý kámen , který je přímo spojen s těmito vlastnostmi a nebo jiný předmět, který nám to, co potřebujeme symbolizuje. Pro děti to často bývá plyšák, kterého s sebou všude tahají.

Předmět pak je možné nosit u sebe a hmatem se spojovat s energií toho, co jsme do něj vložili.

Léto je ideální čas najít si takový předmět v přírodě.

ÚSMĚVY SMUTNÝCH (mužů) 

Na skupinu docházel starší muž, který měl stále “nasazený” úsměv. Tomu odpovídalo i jeho vyjadřování - nevážné.

Požádala jsem ho, aby zkusil být jednou přítomný bez úsměvu. Když odložil používaný úsměv, jeho výraz se proměnil v hluboký smutek. Na skupině v tu chvíli seděl jiný člověk, pro většinu z nás bližší .

Někdy schováváme smutek za úsměv, strach za vztek, nejistotu za aroganci, stud za netečnost.

Nejsme pravdiví k sobě ani k druhým a tak vytváříme další utrpení.

Namísto blízkosti tvoříme oddělenost.

Propadáme se do sebelítosti, která tak často provází alkoholiky a nevidíme v tu chvíli druhé. Potvrzujeme si, že svět je zlý a máme ospravedlnění sáhnout po další láhvi, čokoládě, droze v různých podobách.

Být pravdivý chce odvahu odložit úsměv, vztek, aroganci, netečnost a dovolit si plně prožít smutek, strach,nejistotu, stud.

Na této cestě nemůžeš být osamocen, protože se sám sobě stáváš nejlepším přítelem.

TRUCHLENÍ

Truchlení je posvátný čas.

Duše bolí a tak je možné ji začít vnímat, vejít s ní do kontaktu.

Truchlení je prostorem pro nový příběh, ve kterém ten starý má své místo.

Truchlení je příležitostí pro setkání se se svojí duší, s mrtvým, s živými, jinak než doposud.

Truchlení je paradoxem, kdy v uvědomění si vlastní smrtelnosti, přestáváme se bát smrti.

Truchlení je darem, od kterého se snažíme utéct, protože se stále ještě domníváme, že bolest do života nepatří a že je nepřítelem, namísto učitelem.

Truchlení je jako ponor na dno moře. Padáš do tmavé hlubiny, abys cestou objevil podmořský svět, který je barevný.

A nebo jako cesta do hor, kde se strmé kopce, strach a úzkost střídají s údolími klidu. Na vrcholu se člověk cítí obdarován, spojen s vlastní silou a v jednotě se Zdrojem.

TATÍNKOVA HOLČIČKA

Tatínkova holčička ztratila svůj život. Má u otce výlučnou pozici, ve skutečnosti jediné, čeho se jí dostává, je tato pozice, kdy ona je zde pro otce, naplňuje jeho očekávání ve smyslu být nej ve věcech, které otec uznává.

Tatínkova holčička stojí na pozici partnerky, myslí si, že je pro otce lepší partnerkou než matka. Matkou pohrdá, že neobstála ve své roli.

Pohrdá ženami, které jsou nositelkami vlastností, kterými pohrdá otec a tyto vlastnosti odmítá i sama u sebe.

Nerozpoznává, že zatímco ona je tu pro otce, on pro ni jen zdánlivě a tak nemá ani otce ani matku.

Žádný muž pro ni není dost dobrý, ve srovnání s otcem, který je pro ni ideálem partnera, proto se jí vztahy nedaří.

Uzdravení spočívá v tom, že si dovolí vnímat otce reálně, opustí ideál a přiblíží se matce, kterou doposud odmítala.